Narozeniny
Tyvole Maroko.
Rozhodilo mě tak, že koukám na telefon, kolikátýho je. Mám narozeniny doprdele. Budík na 5:30. Vstávačka ve 3:15. Zkusit dostat něco ze střev a prstík do krku, smrkání večeře, čištění zubů. Asi se mi zase chce. Sprosťárna. V 5:30 budík. Venku je tma. Kurva. Jestli se poseru strachy, vyřeším alespoň jeden problém. Na autobus nemám morál. Jedu taxíkem.
Agádír, nehnusnější město, co jsem v Maroku viděla. Fuj. Vybrat peníze a chytit taxi jiný barvy, už jsem profík. Akorát si vybírám to nejhorší auto, co je k mání. Teď budu hodinu trpět na smradlavým autobusáku, kam mám namířeno. Jen zavřu dveře auta, už na mě ten čmoud řve "Marrakesh, Marrakesh? Bus?". Jo doprdele, tak jo. Kašlu na svoje vybudovaný zásady a jdu mu na ruku. Bus vypadá dobře a jede za 10 minut. Stíhám i záchod v tureckým stylu.
Autobus je v pohodě. Ale proč mě kurva po dvou hodinách ženou ven jak nadutou kozu ve vsi uprostřed ničeho? Myslím, že s batohem se můžu rozloučit. Dostávám nás úspěšně do druhýho autubusu, který se tomu prvnímu ale vůbec nepodobá. Smrdí špínou. Nikdo mi neřekl, kam si mám sednout. Není ani jedno volný místo vedle ženy, tak stojím v uličce a čekám jak nesvéprávná píča. Starší chlápek pokyvuje na místo vedle sebe. No dobrý, tak si asi nemyslí, že jsem děvka. Nebo? Nicméně po deseti minutách zjišťuju, že kromě autobusu smrdí i ten chlap. Babička by řekla, že smrdí jako stará kurva. Tyvole, no já se pobleju.
Tady vystupuju. Snažím se. Ne. Prostě mě tou uličkou nepustili a jedu dál. Dál od letiště na místo, který neznám. Kurva. Smrdí to tu. Nevím, kde jsem. Doprdele.
Všechno nejlepší sobě, Kateřino.
Život prej začíná ve 30.
